Společná výstava sochařky Pavly Scerankové a malíře Daniela Vlčka se vztahuje k člověku a jeho postavení ve světě. Každý z vystavujících vytváří jednu z vrstev, které pospolu nasvěcují antropocentrismus jako pochybný a destruktivní princip. Sceranková prezentuje figurativní objekty a Vlček abstraktní malby. Kontury člověka jako by se zde rozpíjely do nečitelnosti a měnily ve vlnění, které je součástí mnohem obsáhlejšího celku.

Pavla Sceranková sochařství vnímá jako široké pole práce s trojrozměrnými díly. Výstupem tak nemusí být plastika nebo objekt, ale například fotografie či video, v němž se s objektem nějak nakládá. Sochou či objektem ale také může pouze iniciovat konkrétní lidskou činnost. Právě k této poloze tvorby se ale Sceranková dostala díky dlouhodobému zájmu o „mobily“ – sochařská díla s pohyblivou složkou. Ze široké škály přístupů ke kinetické složce uměleckých děl, se přitom přimyká k těm, jejichž pohyb závisí na interakci s lidmi. Dvojice nových soch, vytvořených pro Pekelné sáně, je právě tohoto druhu. Jejich podoba vzešla z autorčina vnitřního znepokojení z měnící se geopolitického situace v různých částech planety. Jejich rozkolébáním jako by se ale my stávali hybateli procesů ve stále nestabilnějším a nebezpečnějším světě.

Na počátku malířské tvorby Daniela Vlčka stála jeho zkušenost s hudbou a zvukem. Své zaujetí pro šíření akustických vln transponoval do obrazů jako vrstvení opakujících se kruhů. Našel si i neobvyklý, ale příhodný malířský nástroj, jímž barvu přenáší na plátno – klasické vinylové hudební desky. Postupem času se však Vlčův zájem obohacoval o další oblasti, v nichž vlny a jejich vzájemné interakce sehrávají roli. Jeho obrazy jsou volně inspirovány principy, které se vyskytují v živé i neživé přírodě, a zároveň čím dál více i autonomními „optickými událostmi“, které vyplývají z přímé interakce mezi kružnicemi překrývajícími se ploše obrazu. Jako by každá Vlčkova malba byla jednou Petriho miskou, v níž jsou nastaveny základním podmínky experimentu, který malíř provádí a moderuje. Nové Vlčkovy obrazy jsou přitom spontánnější, než tomu bývalo dříve. Stojí sice nadále na základním geometrickém rozvrhu, nicméně vrstvení kružnic je méně dané a předvídatelné. Jako by Vlček dopředu přijal, že nemůže přesně vědět, co v malbě nastane.

Ve vzájemném spojení jsou Vlčkovy malby abstraktní paralelou interakcí a kyvadlových pohybů, které se dějí se sochami Pavly Scerankové. Také ty lze do jisté míry předvídat (a dokonce matematicky vyjádřit), plně se ale tyto předpoklady spolehnout nelze. Záleží přeci na hybatelích. Výstava Vládci světa se tak ve své hlubší vrstvě dotýká i této nepředvídatelnosti, který svět a naše konání v něm charakterizuje. I když si jako lidé často myslíme opak.

Sochařka a pedagožka Pavla Sceranková (*1980) vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze (Miloš Šejn, Milan Knížák). V roce 2009 získala Cenu Václava Chada na Zlínském salonu mladých a v letech 2007 a 2015 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Samostatné výstavy měla například v Galerii hlavního města Prahy (2013), v pražské Drdova Gallery (2012, 2015) či v pražské Galerii NoD (2023). S mladší sestrou, výtvarnou umělkyní Lucií Scerankovou, uspořádala výstavu v londýnské Pump House Gallery (2017), a se svým životním partnerem, sochařem Dušanem Zahoranským, zrealizovala velkou výstavu v brněnské Fait Gallery (2019). Výstava v Pekelných saních byla zahájena ve stejný den, kdy skončila její samostatná výstava v humpolecké 8smičce. Je autorkou či spoluautorkou několika realizací pro veřejný prostor a architekturu - například Památníku válečným veteránům v Ostravě (2020-2022), na kterém spolupracovala s básníkem Ondřejem Buddeusem. V tandemu s Dušanem Zahoranským vede Ateliér intermediální tvorby na Akademii výtvarných umění v Praze.

Malíř, audiovizuální umělec a hudebník Daniel Vlček (*1978) studoval na Fakultě výtvarných umění v Brně (Martin Mainer) a na Akademii výtvarných umění v Praze (Vladimír Skrepl, Veronika Bromová). V nultých letech působil v rámci audiovizuální umělecko-aktivistické skupiny Guma Guar. Dlouhé roky byl také kurátorem pražské Galerie Ferdinanda Baumanna. Důležité samostatné výstavy měl například v pražské Drdova Gallery (2014, 2019), pražské Galerii NoD (2007, 2017), českobudějovickém Domě umění (2016) nebo v Galerii Miroslava Kubíka v Litomyšli (2024). Vedle malby průběžně vytváří objekty a audiovizuální instalace. Zvukovou kompozicí doprovodil soubornou výstavu Františka Kupky v pařížském Grand Palais a v pražské Národní galerii (2018-2019). Je jednou polovinou hudební formace ba:zel a řádným členem punk-hardcorové skupiny Střešovická kramle.