Autorovou doménou, kterou můžeme sledovat i na výstavě Světlakmit, je práce se sklem, kovem a entitou světla, které se stává nejen nositelem významu, ale doslova také třetím materiálem, s nímž Petr Stanický dovedně pracuje. Z pohledu významu zachází se světlem jako s filozofickým, duchovním a symbolickým fenoménem, ale po technické stránce jej zpracovává jako materiál, jehož vlastnosti má autor velmi dobře poznané a nachází pro něj uplatnění v celé řadě svých děl. Typická je práce s odhmotněním pomocí přesných technických výpočtů a důmyslného řemeslného řešení. Dalším velkým tématem, se kterým se na této výstavě potkáváme, je prostor. Prostor jako filozofický, ontologický fenomén, u kterého se zkoumá samotná podstata, bytí, povaha existence a souvztažnost k hmotě a ke světlu, které jej prostupuje.
Přestože u autora nelze hovořit o přímé inspiraci nebo záměrném příklonu ke způsobu tvorby pod vlivem Jiřího Lindovského, nelze přehlédnout některé aspekty, které oba autory spojují a které se výrazně objevují zejména v Lindovského tvorbě po roce 2000. Dokonalé zpracování velmi přesným technickým přístupem, práce se světlem a prostorem s prvkem lidského pozorovatele nebo doteku lidské přítomnosti. Ticho souvztažnosti, plynutí nebo zastavení času. V neposlední řadě přítomnost prostorové sítě, která přesně definuje místo a čas. Ta se zviditelňuje na malém prostoru, který však může pokračovat v nekonečno. Jiří Lindovský tyto své filozofické úvahy zachycuje na papíře, zatímco Petr Stanický svá vlastní hluboká přemítání vytváří v trojrozměrném pojetí (výstava Hranice prostoru 2017-2018, My space 2017). Nelze také nezmínit Jana Poupěte, jehož vnímání vnitřních vztahů prostoru může působit paralelně. Pokud pátráme po tom, kde se ony souvislosti berou, je na místě si je klást, ale nebylo by to poprvé, kdy bychom v umění narazili na Zeitgeist.
Výrazným principem Stanického tvorby je také využití skla k vytváření dojmu levitace těžkých kovových komponentů nebo složených objektů. Souvisí to s výše zmíněným aspektem odhmotnění, který se projevuje různými způsoby. Zde jsou to prostorové studie, u kterých se v nás autor snaží vyvolat dojem, jako by se u pozorovaného objektu ztrácely některé jeho fyzikální vlastnosti. Autor nám nabízí poznání toho, jak bychom některé objekty mohli vnímat jako zastavené v čase, setrvávající bez opory ve vzduchoprázdnu (např. Trám 2019, Pylony 2023).
Přestože Petr Stanický používá často technické materiály a komponenty, minimalistická díla mají neočekávaně lidské měřítko a umí vzbudit velké emoce. Už zmiňovaný prvek lidského pozorovatele a interakce s člověkem je přítomen i zde. Zároveň velmi citlivě reaguje na místo, jeho site-specific instalace se vyznačují nejen již zmiňovaným naprosto dokonale technicky zvládnutým řešením, ale také hlubokou symbolikou a reakcí na konkrétní podmínky okolního prostředí (Sloup 2023). Stejně jako v dalších instalacích má i na výstavě Světlakmit významnou roli světlo a stín, dva protiklady, které v tomto světě nelze od sebe oddělit. Někdy světlo zazáří v temnotě, někdy se však ukáže jasná hranice světla a stínu. Netopýr jako noční tvor bývá spojován se symbolikou temnoty, zla a ďábla, jeho protikladem je tedy světlo, které přináší nadpozemský zážitek, duchovní poznání, svobodu a bezpečí. Na výstavě Světlakmit jedním kmitem netopýřího křídla projdete obojím.

autorka textu: Markéta Hamzová