Tomáš Bárta stejně jako Tomáš Roubal vždy koutkem oka pošilhával po svářečích a obráběčích kovů, stavařích, zednících, domácích kutilech a modelářích. Bárta jako by se nejraději díval do útrob rozestavěných architektur, z nichž trčí všemožné armatury, latě a kabely. Stejně tak ho zajímají struktury, které lze uvidět v hromadě špon či jiného odpadu, anebo drsný povrch brusného papíru. Roubala zase fascinuje práce s kovem: provádění svárů, ohýbání drátů či plechu. Sleduje, co ten který řemeslný postup umožňuje a nakolik ho lze využít coby významový prvek sochy. Ke svým dílům přitom zdaleka nepřistupuje jako brilantní řemeslník. Ledasco provede pouze nahrubo či zdánlivě nedostatečně. Uvědomuje si totiž, že například potlučený plech lépe vyjádří, jak potlučený na těle i duchu může být člověk. 

Bártovy obrazy jsou, co do provedení, o poznání preciznější. Z obou autorů je to on, kdo si dopředu všechno přesně rozměří a pak trpělivě sestavuje dohromady. Pod rukama mu však paradoxně vyvstávají prostory, v nichž vládnou zmatek, nepřehlednost a nepravděpodobnost. 

Pro Tomáše Roubala je důležité, aby jeho sochy byly společensky kritickými glosami. Tomáš Bárta jde opačným směrem: od reálných předobrazů se vzdaluje až ke svobodě formálního ztvárňování, kterou umělci poskytuje abstrakce. Na druhou stranu nikdy nepřekročí hranici, kdy by přestalo být znát, že vychází z toho, co každý z nás může vidět, když vstoupí na stavbu, k někomu do dílny, nebo se třeba jen rozhlédne po chaosu velkoměsta. Na výstavě „Síť“ tak Roubal s Bártou vedou specifickou konverzaci. Roubal galerii osadil figurami, které se hroutí ze současného spěchu a tlaku na výkon. A Bárta jim svými malbami zbudoval odpovídající kulisu.         

Bárta i Roubal se narodili v roce 1982. První z nich vystudoval v malířském ateliéru Petra Kvíčaly na Fakultě výtvarných umění v Brně. Druhý se za uměleckým vzděláním vypravil na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, kde se od vedením Róberta Jančoviče věnoval studiu grafických technik. 

Sólově se Bárta prezentoval v pražských výstavních prostorech, jakými jsou Galerie SPZ (2021), 35m2 (2019), Galerie NoD (2018), Galerie Ferdinanda Baumanna (2011) či A. M. 180 (2007). V roce 2014 se představil v budapešťské galerii Trapéz. Tři jeho samostatné výstavy vyplynuly rovněž z dlouhodobé spolupráce s brněnskou Fait Gallery (2012, 2013 a 2016). Svými díly je zastoupen ve sbírkách Národní galerie Praha nebo vídeňské Albertiny.   

Také v Roubalově výstavní historii nalezneme řadu pražských off space: Holešovickou šachtu (2022), Berlínskej model (2017 a 2021) nebo zmiňovanou Galerii NoD (2018). Už v roce 2014 ale měl samostatnou výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Tři roky poté ho pro změnu pozvala soukromá pražská galerii Nevan Contempo. Vzhledem k nadstandardním vztahům s kulturní scénou našeho východního souseda se již v roce 2015 představil v galerii Photoport v Bratislavě. O rok později následovala výstava ve zdejší Statua Gallery a posléze i dvě výstavy v Hot Dock Gallery. Na první z nich v roce 2018 přizval Antonína Jiráta. Druhá se uskutečnila vloni, právě ve spolupráci s Tomášem Bártou.


Virtuální procházka III. výstavní trojblok


Foto:
Zázraky nad mraky
Polina Davydenko