Miroslav Koupil na začátku 70. let absolvoval Školu výtvarného myšlení u profesora Igora Zhoře, který byl z ideologických důvodů vyhozen z Pedagogické fakulty v Brně a následně založil tento „kroužek“ v rámci ROH oděvního průmyslu v Prostějově. Během výuky, která se účastníky snažila vést k tomu, aby u svých konceptů a myšlenek setrvali delší čas, tak vzniká první drátěná socha, tedy spíše její část – nohy, které „vyrostou“ z bot a také se svým způsobem osvobodí z konceptu původního zadání. Následují kresby drátěných postav, u nichž je patrný vývoj od razantní, silné a impulzivní kresby a expresivním gestům k subtilnějším liniím a meditativním polohám, které se více blíží kresebnému a sochařskému projevu následujících let. V budoucím období tak tvoří sedící, stojící i jezdecké sochy z drátu, kovového odpadního materiálu a dalších komponentů. Jde v podstatě o prostorové kresby, v jejichž formě zaujímá velký význam prázdnota, nevyplněný prázdný prostor. Jde ve svém smyslu o vyjádření nekonečnosti, prázdnoty prostoru, který je ohraničený a dostává tvar jen rozlišením svých hranic. U jedné ze sedících figur později dochází až k rozpití kontur a odhmotnění. Dráty, které tvoří kontury, začínají prolínat do okolního prostoru. V námětech se objevují biblické figury a náboženské náměty, které později naprosto převládnou v autorově malbě. Každá z nich vystihuje aspekt lidské podstaty a jiným způsobem hovoří o podstatě člověka. Umělce více než cokoli jiného zajímá duše, když dříve maloval krajiny, pak to vždy byly krajiny duchovní. Ve svém postoji se nachází v opozici proti vyprázněnému obsahu a koncepční hře, se kterou přichází mnoho dnešních umělců. Miroslav Koupil zastává názor, že sdělení je podstatou a autor pro něj musí najít adekvátní formu. V jeho očích “Čím větší umělec, tím přesnější a nuncovanější forma.” Drátěné plastiky jsou explicitní syntézou napětí mezi materiálním a duchovním. Dráty trčící do prostoru vypovídají o existenci nehmotné idee lidského těla, která je doplněna myslí diváka do prostoru mezi dráty. V díle se zrcadlí odžitá moudrost a nadhled nad lidskou existencí. Autor beze všech kalkulů čerpá ze své životní zkušenosti, která se přirozeně prolíná se zkušeností lékaře, psychiatra, jenž ve své celoživotní práci nahlédl do životních příběhů a myšlenek mnoha lidí a prožil zkušenost a poznání lidského osamění, těžkostí i potenciálu. Je také patrné, že sochařské práce vytvořila mysl a ruce umělce s hlubokou zkušeností víry, která neulpívá na nepodstatných okolnostech, ale zaměřuje se na podstatu života, lidské duše a hovoří o hloubce prožívání.

Virtuální prohlídka 8. výstavního bloku

text: Markéta Hamzová