Atmosféra nekompletnosti těl a fluidní rovnováha objektů vychází z motivů a z jejich umístění na ploše plátna. Nic nevidíme v úplnosti: tváře jsou zakryté nebo jsou mimo záběr. Vše je pečlivě konstruované, o to víc vyvstává znepokojení nad tím, co není odhalené. V pokoji pro jednoho bydlí lidé bez tváře a ruce se vzpínají k neznámému. Trojúhelníková kompozice hovoří o klidu a harmonii, strohost motivů by mohla směřovat k jednoznačnosti. Ale klid a idylu zde nečekejte.
Scénografie tohoto prostoru je znepokojivá. Motivy jsou nasvíceny jako na ateliérové fotografii. Jejich stín je součástí jejich příběhu. Redukovanost barevné škály zároveň přináší delikátní tonalitu, jako by omezená barevná řada vedla ke zmnožení odstínů šedi. Vše se zdá jasné, a přitom se na nic nelze spolehnout. Portréty ztrácejí svou podstatu a jejich úloha zachytit podobu je rozpuštěna, osoby mizí ve vlastní anonymitě. Z lidí se stávají předměty. Naopak zátiší, ve francouzštině nature morte, nejsou neživá, jak by pojem mohl napovídat. V pyramidě z židlí můžeme vnímat tichý tep živoucího organismu. Jako bychom nepozorovali předměty, ale bytosti. Také stín, který padá na nohu osamělé židle, má v sobě cosi tělesného.
Janovského tvorba vyrůstá z malby, ale v podtextu vždy zaznívá kreslířská senzitivita. Jeho vizuální svět se přitom neomezuje jen na barvu a linii – přirozeně se rozlévá i do koláže, videoartu a plastiky. Také na této výstavě postava z obrazu jako by přetékala do prostoru. Najednou se střetáváme nejen s malířskou iluzí hmoty, ale se samotným zhmotněním figury v reálném prostředí, a toto setkání je stejně skutečné jako živý sen.
V pokoji Jakuba Janovského vždy někdo či něco schází. Je to část identity, protože není v našich možnostech nahlédnout sebe ani druhé v celistvosti stvoření. Postrádáme v něm jistotu a stabilitu věcí, jejichž účelem je nehybně a spolehlivě nést své břímě. Schází tam spoluhráč tiché hry pro dva. Pokojem pro jednoho je i lidské tělo, jehož limity jsou předem dané. Ale obsazení, jeho éterický obsah, může být plné nezměrné touhy, nepřiznané krutosti i křehké naděje – neohraničené a neohraničitelné, sahající daleko za představu nebo za fyzicky vymezený rám.

text: Lucie Pangrácová

Virtuální prohlídka XIII. výstavního čtyřbloku