Oba autoři tak zastávají opačné role. Jan Poupě tu volí od začátku jasně ustanovený postup, jenž by člověk čekal spíše od fotografa, a fotograf tu zas dává velký prostor intuici, jež by člověk čekal od malíře. V obou případech je však výsledkem vysoce aktuální jazyk, který asociuje bludiště průmyslové, duchovní či vnitřní krajiny, hromadění digitálních stop, řady propočtů, ale i vyrovnávání se s historií. Každý rovněž testuje limity svého média a patří v tom mezi současnou uměleckou špičku. Tvorba Jana Poupěte a Jiřího Thýna tak nabízí příležitost k aktualizaci pro to, co si divák představí ještě pod malbou a pod fotografií. Přičemž podobné svěží znejistění autoři nabízejí i vůči historii – co je minulé, co ještě není, jak moc se propisuje do současnosti. A protože vystavující tíhnou i k příležitostným instalacím, je skrze nenápadnou intervenci podroben zkoušce i samotný galerijní prostor.