Jen ten, kdo dlouho žije v tichu, mu dokáže naslouchat a rozmlouvat s ním. Jen tam, kde už slova nejsou potřeba, je jimi ticho naplněné. S tichem je Anežka Kovalová srostlá stejně jako se Sobotínem, ležícím v podhůří Jeseníků. Nezlomná spřízněnost duše i místa se roky propisuje do maleb, kreseb a grafik.
Anežka Kovalová prožila téměř celý svůj život v krajině, z níž vychází její citlivost i tvůrčí imaginace. Stejně nerozlučně spjatá byla se svým mužem, malířem, fotografem a kurátorem Miroslavem Kovalem. V podkroví jejich domu těsně sousedily ateliéry, kde se rodily jejich výtvarné dialogy. Manželé Kovalovi stáli společně také u zrodu šumperské Galerie Jiřího Jílka. Ta se stala nejen domovem stálé expozice děl Anežčina otce, ale po takřka tři desetiletí i místem, kde Kovalovi s neúnavnou péčí a osobním nasazením připravovali autorské výstavy. Jejich práce zde vytvořila prostor, v němž se umění stávalo přirozenou součástí života – stejně jako tomu bylo v jejich vlastním tvůrčím zázemí.
Obrazy Anežky Kovalové jsou osobní mapou, záznamem toho, co nelze minout. Pohled do zahrady, sníh, klíčení, strom, sklizená jablka. Neúprosný sled času, jehož pravidelný tep vypovídá o klidu místa. Pučení a zrání, pravidelný dech krajiny. Z tohoto rytmu vyrůstá i řád jejích obrazů, které zachycují jen to důvěrně známé, roky pozorované, dotýkané a odposlouchávané. Je vzácností potkat tvorbu autora, jehož dílo je tak hluboce konzistentní. Jako by nám říkala: mluvím jen o tom, co dobře znám a vím. Jen o tom, co se tak hluboce vrylo, že záznam na plátně nebo papíře je nevyhnutelným otiskem této matrice. Úspornost motivů vede nevyhnutelně do hloubky, nehledí za obzor – její dálkou je niternost.
Se skromností a pokorou pracuje s tvarem i barvou. Tvarovou abstrahovanost provází také barevné oproštění. Krajiny i předměty jsou zjednodušeny na poetický znak, jeho podobu určuje esence viděného prověřená časem. Stejně tak paleta jejích vaječných temper se může zdát střídmá. Ale v šedavých tónech je v jejich hloubi skryta celá bohatá škála tónů, spíše tušených než zjevných. To, co známe, stačí říct náznakem.
V teritoriu ticha Anežky Kovalové se nachází nejen to stálé a každodenní, ale také prázdnota toho, co schází. Její díla jsou stejně tak obrazy tiché existence věcí a míst jako obrazy stesku a postesknutí. Osamělá židle, holé stromy za oknem, sotva slyšitelný zvuk deště, zaoblenost holých strání. A přesto ticho, které roky soustředěně odposlouchává, je tichem věčně trvající přítomnosti – tichem vesmíru a dialogu, který neutichá ani bez lidí a beze slov.
text: Lucie Pangracová
Virtuální prohlídka XIII. výstavního čtyřbloku