Chtěla bych to koncipovat jako krajinu, mytologickou, jemně fantaskní, která by byla analogii k tomu, jak vnímám svůj vnitřní prostor. >> Můj osobní prostor, můj vnitřní prostor, já sobě prostorem, sobě neznámým prostorem, sebe limitujícím prostorem. >> Bylo by to o tom, že sebe vnímám spíše jako někoho, kdo bloudí a naráží na nástrahy sebe sama, objevuje zákoutí, nachází se ve svém divném světě. >> K tomuto vyjádření bych chtěla pracovat s dřevěnými tyčemi, na koncích opracovaných do špičky, které by tvořily mříž, bariéru, kopí… zároveň by to mohlo tvořit krajinný prvek, les. Také by se tím dal dobře oddělit prostor. >> Ještě bych chtěla pracovat s motivem očí. Skrze oči komunikovat, tvořit spojení. >> Oči jako sny, tužby, kontakt, svědomí. >> Určitě nechci, aby to působilo jako zmar, spíš jen jemně melancholicky. >> Jsem v procesu práce a těžko se mi mluví o něčem, co není hotové.
Může směřovat imaginativní jazyk k něčemu, co shledáme hotovým, dokončeným? Mohou haptické, materiálové a tvarové kvality spět k ultimátnímu stavu? Nebo lidská postava, její vnitřní svět, otevřený nečekaným a iracionálním událostem a vlivům?
Čím redukovanější a osobnější přístup, formálně čitelnější, tím je možnost artikulace konkrétních sdělení rozostřenější. Sabina Knetlová intuitivně hledá v historii klasického sochařství, mytologii civilizační i osobní, s pevným vědomím nemožnosti podat dokončenou zprávu. Předkládá příběh o sobě a světě kolem s maximální otevřeností k tomu, co právě přichází. Jako když návštěvník vstupuje do prostoru s jejím dílem a oči jejího díla, byť jen na okamžik, pohlédnou do návštěvníkova vnitřního světa.
Foto: Zázraky nad mraky