Prostřednictvím každého díla jako bychom nahlíželi do věčnosti, která se cyklicky opakuje a z níž nevede žádná rozumná cesta ven. Je to skeptická reference o uvěznění v čase a prostoru, který se nejprve jeví jako otevřená, svobodná cesta za horizont (mládí) a postupem času se transformuje ve stále více zhuštěný, stísňující labyrint, v němž docházejí poutníkovi síly a slábne naděje na nalezení správné cesty (stáří). Čas a prostor jsou tu líčeny jako postupující mentální komprimace, které proměňují hrdiny v oběti a člověka ve štvané zvíře. Toto přepolarizování je líčeno jako aspekt kolektivní zkušenosti, v němž většinová společnost nenachází správné směřování a končí v osidlech špatné nekonečnosti, která se lidově nazývá peklem. Základním východiskem Štiplových reliéfů jsou známé ikonografické situace z antiky a křesťanství, které nastolily kulturní kánon ve vnímání polarit dobra a zla. Autor ale odkazuje na to, že už tehdy, kdy díla vznikala, měla v sobě rozpornosti, které obrousil čas, a které už jako kulturní bytosti v rámci civilizace nevnímáme, které jsou však stejně násilné jako jevy a události reprezentující současnou společnost. Od bezprostředního šoku z přímého sdělení nás zde chrání vrstva estetické stylizace spojená s tzv. krásou a konvence vcítění (Einfühlung). Díváme-li se ale na staré umění pozorněji, nikoliv schematicky, zjišťujeme míru utrpení, které v sobě integruje a ukládá jako konstantní životní zkušenost. Richard Štipl ve své sochařské práci nově inscenuje osudové situace, v nichž se „láme chléb“. Jsou to aktualizované morality, v nichž člověk na základě zřetězení svých činů a špatných rozhodnutí prohrává svou vlastní tvář, padá do stavu zadlužení (jako Faust v pojetí Vladimíra Justa) a propadá závislosti na vnějších okolnostech, které ho zotročují a spalují na popel. Dílo La Petit Mort, které dalo název výstavě, v sobě fixuje tajemství ambivalence spojené s extatickým stavem vytržení. Náboženské extáze mají, zdá se, velmi blízko k praktické erotice a koitu. Celá kulturní historie nás učí, že se jedná o vzájemně se vylučující polarity, z nichž jedna reprezentuje morálku a druhá hřích. Jejich fyziopsychická soběpodobnost je však natolik identická, že vede v mnoha směrech a v mnoha lidských pokusech o smíření těchto vylučujících se polarit do formy jakéhosi nového náboženství, v němž by lidské utrpení nepramenilo z askeze a odříkání, a bylo by tak eliminováno a oslabováno (utrpení) v nově nastavených rituálech. Zároveň se ale společenskou praxí potvrzuje, že tyto směry propadají sektářství a z něho vyrůstajícímu násilí daleko rychleji a důsledněji, nežli úsilí o spásu prostřednictvím kolektivní nebo individuální askeze. Štipl se dotýká svou tvorbou archetypálního sváru, v němž životní vitalita a smrt si v rámci lidského života přehazují otěže a nelze jinak, nežli se tomuto nastavení přizpůsobit, jak hlásá Carl Gustav Jung. První část života je radikálně jiná, nežli ta druhá. Paradoxní je, že ani na jednu z nich nejsme připraveni. La Petit Mort je malá smrt ve dvojím významu. V alchymii označuje překonání stupně zasvěcení, před které se již zpětně nelze dostat, neboť mění vědomí jedince. V biologickém kontextu jde o slangové označení ženského orgasmu, které vyvolává závrať slasti, jež nechce být opuštěna, a chce trvat věčně. Věčnost je relativní pojem. Z perspektivy etiky se rýsuje určitě jinak, nežli z perspektivy lidských snů a potřeb. Co člověk jednou zažil jako slast, byť zkreslující a v důsledku falešnou, to si chce nárokovat jako své nezadatelné právo. Něco chtít, po něčem toužit ale vždy bývá v důsledku spojeno s projevy násilí a moci. Pochopit, že cesta k osvobození se od vnějších nástrojů manipulace je podmíněna zřeknutím se svodů a slastí, kterými osud láká poutníky na pouti časem, se často vymyká lidské přirozenosti. Pokud je tento ideál v rozporu s lidskou slastí, vždy bude narážet na odpor většiny a vždy bude člověka provokovat k porušování pravidel a zákonů. Bytosti uvězněné ve Štiplových reliéfech jsou jeho vlastním alter egem zmnoženým v rhizomatickém zrcadlení a zacyklení. Labyrintu, bloudění a morálních kolapsů se nezbavíme tím, že zrušíme dějiny a nastolíme bezčasí konzumu a uspokojování potřeb. Nakonec totiž zjistíme, že se stáváme novodobými otroky něčeho, co může být paradoxně právě řízenou a zároveň podmíněnou distribucí slasti. Ani pouze askeze, ani pouze slast nevedou ke spokojenosti a prozření. A v tom se lidská zkušenost neustále protáčí a opakuje.

autor: Petr Vaňous

Virtuální prohlídka XIV. výstavního čtyřbloku