Minimalismus není pro ty, co nemají co říci. Pokud nemáte obsah, forma to nedožene. Prázdné formy jsou prázdná slupka, pleva, kterou odnese vítr, odvane čas. U Lubomíra Jarcovjáka není potřeba se toho obávat, jeho formy nejsou prázdné ani užitkové. Promlouvají jazykem symbolů. Také manýra formy je vyloučena. Autor postupuje formou experimentu, pozoruje a postupně nachází tvar. Myšlenku sděluje, ale nevnucuje. Jeho formy se nedožadují pozornosti, ale umí zaujmout. Východiskem jsou základní tvary ‒ kruh, přímka, čtverec, trojúhelník. Prosté znaky, které dávají jasný základ, autor rozvíjí. Práce se světlem. Typická je stálost. Lubomír Jarcovják čerpá z přírody i klasické moderny, abstrakce, neodvrhuje tradici Hany Wichterlové a Constantina Brancusiho a přesto přesvědčivě sám nachází nové nadčasové formy a vybírá si hluboce lidské otázky, závažné náměty našeho lidství, a dotýká se oblasti víry. Jeho Trůn je stále aktuální tématem i svou nepomíjivou formou. Na tu nejvyšší příčku, úzkou plochu pískovcového bloku se nelze pohodlně usadit, zato z něj lze lehce sklouznout, spadnout. Může se stát hrobem, sarkofágem. Je to chladné a osamělé místo mimo dosah, mimo měřítka běžného horizontu událostí. Odcizuje. A přesto je tak lákavý. Moc je lákavá. Téma je věčné, forma nadčasová. Nelze nezmínit Hykův dub v Šarovech u Zlína (kde se Lubomír Jarcovják usadil), který vypovídá o nás lidech víc, než bychom chtěli. Jaký je náš vztah k okolí? K přírodě? Jaká je naše perspektiva? Dohlédne dnes ještě někdo dál, než na hranice vlastních zájmů, potřeb a individualismu, který je při konfrontaci s velkorysostí všeobjímající přírody zřetelně kontrastující? A jaký je pohled na hladinu? Co se v ní odráží? Bude to naše marnivost? Umíme se ještě zastavit a přemýšlet? Nebo chceme slyšet jen rychlé otázky a ještě rychlejší odpovědi?

Autorova autenticita a poctivost nás vybízí k následování. Jeho díla mohou působit harmonicky a zároveň zneklidňovat. Jde o napětí, které vzniká na úrovni formy, materiálu a obsahu. Vidíme to u Padlých mráčků, hladký povrch a rytmus přináší harmonii, materiál vykazuje nezměrnou tíhu. Vertikalita Brány světla a hladkých betonových desek je konfrontována s měkkou a nehmotnou entitou ‒ zářením, subtilními částicemi fotonů, které nacházejí cestu v rytmu hutné hmoty. Sklo pro Lubomíra Jarcovjáka není nejobvyklejší materiál, přestože s průhledy a průsvitnými částmi pracuje běžně. Zde se ke sklu po letech vrací.

text: Markéta Hamzová

Virtuální prohlídka výstavy