V létě se v galerii Pekelné sáně uskuteční společná výstava dvou velmi výrazných českých umělců, kterými jsou sochař Martin Skalický a malíř Jakub Tomáš. Kombinace precizního sochařství experimentujícího s netradičními materiály a scénicky komponovaných maleb zanechá na divácích jistě silné dojmy.
Společná výstava Martina Skalického a Jakuba Tomáše představuje sochařskou a malířskou tvorbu dvou rozdílných uměleckých osobností, jejichž tvůrčí postupy se však v řadě aspektech přibližují. Oba autoři vychází ve své práci ze záznamů reality a zároveň používají postprodukční strategie, které výchozí motivy rozkládají, dekonstruují a převrstvují. Oběma je přitom vlastní určitá hravost, humor a zájem o fyzickou “rukodělnou” práci s materiály, která předchází samotným výsledným dílům. Finální obrazy i sochy mají výraznou vizuální poutavost, ale zároveň obsahují momenty ambivalence, dráždivě nepříjemného pocitu nepatřičnosti a znejistění. Realita zde hraje pouze zástupnou roli, je zprostředkovaná, stává se podle termínu francouzského filozofa Jeana Baudrillarda simulakrem, v němž je nakonec obraz skutečnější než jeho předloha. Meta díla se přiznaně vyjevují jako překódovaná a odkrývají malířskou a sochařskou iluzi. Hrají si s otázkou: co je skutečnost v umění?
Společným motivem výstavy se staly portréty a květiny, podivně zvláštní kombinace dvou klasických uměleckých kategorií, které si spojujeme s idylickými výjevy a událostmi. Díla zde vystupují v nejrůznějších podobách, v pestré směsi nečekaných spojeních, hravých i absurdních sestavách, kde se humor střetává s ironií, zábava s napětím, idyla s hororem. Pod líbivou slupkou se tak může vyjevit i jiná, temnější tvář. Zpřítomňují se zde dokonce sami autoři ve vzájemně vytvořených portrétech, kde v rolích umělců tvoří tuto svébytnou realitu a zároveň na nás, diváky, pohlíží ze svých děl. Kdo se tedy dívá?
Martin Skalický připravil pro výstavu řadu nových děl, ve kterých pracuje a experimentuje s materiálovými posuny. Často využívá fotografii jako předlohu pro sochařské práce. Problém převedení dvojrozměrného obrazu do trojrozměrného díla řeší transponováním různých úhlů snímku do sochařské formy, kterou na závěr ještě prostřednictvím projekce fotografie maluje. Staví se tak proti principu klasického modelování sochy a sochařského přístupu. V polystyrenových prořezávaných reliéfech, kde plastický tvar vzniká odebíráním ve vrstvách materiálu, vytváří iluzi kamenných desek zachycujících portréty blízkých jako historické relikty. V novém souboru závěsných soch s názvem Květy zla spojuje atraktivní pestrobarevné květy orchidejí s motivem lebky jako s protiklady krásy a nebezpečí nebo smrti.
Jakub Tomáš se ve své malířské tvorbě dlouhodobě věnuje figurativním námětům a portrétům, které v procesu vzniku prochází několikanásobnou transformací. Kresebnou skicu převádí do trojrozměrného modelu, který má charakter scénografického prostoru, s kolážovanými fotografiemi, barevnými lepenými papíry a textilními kostýmy, podle nějž vzniká výsledný obraz. Zatímco v dřívějších malbách byla modelovost obrazů zjevná a prozrazená, v novějších dílech zůstává skrytější, ale stále přítomná skrze tvarové deformace, kompoziční posuny a nesourodé partie. Projevuje se především v napětí mezi zobrazovaným a skutečností, v neuchopitelnosti výjevů, které vytváří magický obraz nové reality.