V každém městě hledám řeku.

Ve své tvorbě Zuzana Pernicová ohledává základní obrysy lidské existence. Fragmenty v podobě drobných útržků, zlomků přítomného a minulého odkazují k mnohdy bolestnému dělení toho, co vlastně zbývá. Když už tušíme, že nelze dále rozšiřovat a usilovně slepovat to, z čeho jsou utvářeny naše životy – a začíná se krátit a dělit.

Jednoduché životní úvahy o tom, co může navždy trvat a co pomíjí. Jako by vrstvení a překrývání spolu s následným protrháváním kreseb bylo možné přirovnat k základním matematickým operacím, které v naší mysli neúprosně naznačují směřování k určitému výsledku a konci. Malými i velkými věcmi ovšem stále nadějně probleskují další počátky.

Přestože autorku fascinují možnosti papíru jako materiálu, se kterým experimentuje a využívá jej například také k tvorbě frotáží, koláží i objektů, v centru jejího zájmu zůstává člověk. Jeho fyzická schránka i duše. Nestálý a pomíjivý charakter papíru tak evokuje křehkost a dočasnost lidského života. Příznačné je využití omezené barevnosti, v odstínech černé, hnědé a šedé však symbolicky protékají červené linie.

S citlivou pozorností se umělkyně věnuje lidskému jedinci a odhaluje skrytá přediva vztahů a blízkosti. Pochybnosti o nás samých. Bolest, jejíž původ sice nedokážeme vždy snadno identifikovat, ale cítíme ji v samém nitru a zůstává až do konce. I tam, kde se zdá, že se odehrává cosi nepatrného a všedního, prostá síla vyjádření činí z kresby záznam, jehož sdělení se umí dotknout skrytých míst. Činí tak v tichosti a s klidným hlasem položenou otázkou.

Autorčino výtvarné hledání je dlouhodobě spjato s otázkami po smyslu a hodnotě lidského života, zralosti, zkušenosti, kterou přináší změny, i hranicích sdílení s druhými. Souznění střídá nevyhnutelně osamění. Čím vším může být samota a kým je osamocený člověk ve vztahu k sobě a k druhým? Figury či jejich torza jsou samy jako nějaká prázdná místa, když v tichosti a odevzdaně přijímají pocit osamění jako ve společnosti nevyhnutelný.

V době, která užívá do posledního momentu každý okamžik přítomnosti, obrací se autorka k intuitivnímu vnímání života a času. Jako by žila minulostí v čase přítomném. Člověk je pro ni bytost s hlubokou osobní pamětí, součást kolektivního vědomí a všech předešlých generací, které žijí v nás. Krajina a její fragmenty se stávají větvemi, trávou, kameny - a zemí, k níž se nakonec obracíme. - Kořeny dotýkat se nebe.

Výrazným leitmotivem je paměť, ať již jako osobní zkušenost či v širším kontextu jako součást genealogie rodu a existence člověka pohybujícího se po časové ose životních událostí. Zrození, vývoj, zrání i cesta od zralosti k zániku. Vyjadřovat se prostřednictvím kresby doplněné často o písmo se stává téměř každodenním rituálem, v němž autorka nachází sebe i druhé. Kresby jako fragmenty viděného či útržky snů připomínající deníkové záznamy jsou intimní a citlivou výpovědí o křehké senzitivitě lidského nitra. Některé z kreseb vznikly při pobytu na Sicílii ve stanu v rozlehlé zahradě přímo pod vulkánem Etny, kde autorka denně kreslila. Skicář s vybranými kresbami je intenzivním odrazem možnosti vnímat uvažování těch, kteří jsou zvyklí žít v neustálém nebezpečí v obavě před zemětřesením nebo výbuchem, intuitivně a v každém momentu.

Přestože mají kresby využívající vrstvení pauzovacího papíru až efemérní charakter, na řadě míst razantně vedené tahy přináší expresivní výraz. Zvolené náměty v převážně monochromním pojetí pak vynikají určitou naléhavostí, s níž je reflektován jejich existenciální rozměr.

V papíru autorka otiskuje své představy. Mačká jej a trhá, krčí, ale také perforuje a nařezává, aby následně spojovala vytrhané části. Posuny nových a původních vrstev papíru umožňují zprostředkovat témata spojená se symbolikou koloběhu změn, pamětí a návratem ke kořenům. Mezi poloprůhlednými vrstvami podkladu, jak se odkrývají jedna v druhé, se často skrývá také obtížně čitelný text. Hustě rukou psané drobné písmo mnohdy zrcadlově obrácené prosvítá na druhé straně kresby, jinde je autorka skryla docela a my vidíme jen zbylý otisk. Způsob práce se zvoleným médiem odráží neustálé změny, kterými je nakonec život sám o sobě, v nepřetržitém pohybu posouvajícím vše z místa na místo. Jako vítr, který chytí a odvane, jak a kam cítí on.

Autor textu: Soňa Novotná

Foto: Zázraky nad mraky