Bytosti na obrazech Jakuba Matušky vyvolávají empatii a není důležité, jestli je obdivujeme nebo s nimi soucítíme. Cesta skrze jemnou záclonu kresebných a malířských technik k individuální výpovědi o reflexi existence je přesně to, k čemu nás autor vybízí. Není to ale ladná jízda velkou rychlostí, na této cestě je víc překážek, o které lze zakopnout, než bývá běžné. Krok vpřed a vzad před Matuškovými obrazy je pohyb, který připomíná průzkum nesnadného terénu, připodobňuje přitažlivost a ostych zároveň.
„…obecně kolem výstav mi nedělá problém mluvit o tom, co jsem udělal před/s lidma. Když to pak odezní, tak se stáhnu a procházím obdobím, že jsem radši sám se sebou a nějak se tam snažím dostat k překresleni těch představ, co sem tam probliknou jako budoucí obrazy. Spíš lidi nebo sebe pozoruju a jednou za čas se pokusím jít před ně/sebe a ukázat, co jsem tam uviděl, a zase zpět…“, odpověděl mi Jakub Matuška na otázku, jestli se vnímá jako extrovert nebo introvert. Zřejmý autobiografický prvek najdeme v mnoha jeho dílech. Nemyslím si, že jde o narcisismus, ale vnitřní zájem o „téma pobytu na tomto světě“, kdy jde přirozeně o bytost autora jako vypravěče svých soukromých objevů. Ironizující žánr komiksu, hybridizované postavy nebo personifikace zvířat/objektů jako v bajkách je závoj znesnadňující identifikaci, záchranná brzda, kterými autor udržuje odstup od hlasitého vyslovení existenciálních těžkostí současné společnosti.