Výstava tzv. žluté série Vladimíra Houdka má slovy autora být jistým uzavřením tohoto cyklu, dokončením, odevzdáním. Zdá se, že to není možné. Autor se vzdaluje, obrazy pulzují a jejich svět symbolů zůstává vrytý do paměti jako oči kočky, kterou náhle zahlédnete u krajnice při jízdě v noci. Když zastavíte a podíváte se vzhůru, ta dvě světla tam stále jsou. A ony se pohybují. I Vladimír musí jet po chvíli dál, a pracovat na nových cyklech. Žlutá série je korpusem navigačních znaků a pomůcek, střelek kompasů, jazýčků sextantů, září majáků a supernov, navigací imaginace.
Středověké mapy vykreslovaly objevené hranice pobřeží a orientační body v krajině. Tam, kde bylo území neprobádané, kartografové dokreslovali to, co bylo známé z mytologie a z představ nejodvážnějších vizionářů. Touha po poznání, uchopení proměňujícího se běhu světa potřebuje navigaci. Tam, kde končí umění geometrie technicky popsat a organizovat vypozorované jevy, zůstává pochybnost a strach, otevírá se prostor pro představy. Bájné příšery a varovné značky na středověkých mapách jsou otiskem skutečně prožívané reality – je mnohem plastičtější než definice učenců. Stejně tak obrazy/znaky/varovná znamení Vladimíra Houdka se nespokojí s plochou, vrství se a přetékají hmotou barev, vzdorují narýsovanému rámci. Plasticita odkazuje k neznámým energiím, které na povrchu vytvářejí cosi, čemu si myslíme, že rozumíme.
Žlutá série, oslovující nás řádem a geometrií, vypráví ve skutečnosti o mentální úzkosti osvícenské civilizace. I po svém dokončení zrcadlí nedokončenost lidského poznání, a to není nutné mluvit jen o dálkách a hlubinách vesmíru.