Jádrem jeho tvorby jsou rozsáhlé anatomické kresby, často komponované jako mapy lidského těla, které překračují hranice medicínské ilustrace. Kresba je pro něj médiem sebezáznamu a životního protokolu: Plný systematicky zapisuje údaje o svém těle, čas strávený nad dílem, fyziologické stavy, lékařská měření či osobní události. Tyto záznamy nejsou pouhým doprovodem, ale strukturálním prvkem díla, který propojuje objektivní pozorování se subjektivním prožitkem. Výsledkem je komplexní vizuální archiv, který zachycuje tělesnost v čase a zároveň ji reflektuje jako fenomén duchovní, existenciální i společenský. Plný své kresby často doplňuje ve stylu koláží prolnutím rozličných materiálů – vlasů, textilií, nití či organických fragmentů. Tyto prvky zesilují fyzickou přítomnost těla v obraze a posouvají médium směrem k subjektu. Umělec se zároveň věnuje tvorbě objektů a sochařských instalací, v nichž pracuje s materiály spojenými s intimitou, rituálem či erotikou. Výsledné artefakty vyvolávají ambivalentní reakce: pohybují se mezi humorem a znepokojením, mezi hravostí a temnotou, mezi osobní výpovědí a univerzálním mýtem. Významnou součástí jeho práce jsou i performativní zásahy, často značně fyzicky náročné, v nichž používá vlastní tělo jako pole výzkumu. Tyto akce, někdy zachycené pouze ve fotografické či textové podobě, fungují jako laboratorní nebo existenciální experimenty, jejichž výsledky se následně promítají do jeho kresby i objektů. Plný v nich cíleně testuje hranice bolesti, vytrvalosti, tělesné integrity, zkušenostního světa, aniž by sklouzával k pouhé senzaci. Spíše se jedná o disciplinované, rituální strategie, jimiž rozšiřuje možnosti vizuálního jazyka. Zde je na místě zmínit jeho performance: „Re-konstrukce“ nebo často citovaný dlouholetý projekt „Akademický model“, jehož si sám Plný cení jako svého největšího díla. Plného tvorba je často spojována s art brut, ačkoli svým koncepčním uvažováním tuto kategorii přesahuje. Je charakteristická výjimečnou metodologickou pevností, založenou na dlouhodobém sledování fyziologických procesů a neustálém zaznamenávání vlastního života. Díky této kombinaci je Plný vnímán jako umělec, který dokáže propojit osobní introspekci se širšími otázkami tělesnosti, normality, identity a pomíjivosti. V roce 2017 byl jako jediný český umělec zařazen do hlavní sekce Benátského bienále, kde jeho práce vzbudila mimořádnou pozornost odborné veřejnosti. Je zastoupen ve významných evropských institucích, například v Centre Pompidou, též v několika významných zahraničních veřejných i soukromých kolekcích. Jeho tvorba je pravidelně prezentována na mezinárodních výstavách, často tematicky zaměřených na průsečíky mezi uměním, tělesností, vědou a rituálními praktikami. Luboš Plný žije a pracuje v Praze. Jeho tvorba nadále představuje otevřený, kontinuální a hluboce osobní projekt, v němž se tělo stává nejen médiem, ale také archivem, nástrojem poznání a zdrojem existenciální pravdy.