Pro přiblížení autorčiny tvorby, obsahové i formální stránky děl vystavených na výstavě, k níž se vztahuje tento text, je potřeba věnovat pozornost následujícím aspektům. Lea Dravcová si navzdory stále neukončenému a nadále postupujícímu vývoji, během studentských let, vytvořila schopnost přesvědčivého formálního vyjádření, na velmi dobré úrovni ovládla práci s barvou a našla také do velké míry jedinečný způsob tvarosloví pro vlastní definici obsahové stránky, která se v některých momentech mohla nezáměrně přibližovat k tvarosloví používaného Davidem Pešatem. Cit pro barvy a silnou jednoznačnou barevnost pomáhá autorce při zachycení vyjadřovaného tématu, které tak velmi silně, až obdivuhodně harmonicky souzní v obsahové a formální stránce. Přitom jsou to především barvy a velmi jednoznačně a přesně definované tvary, které zároveň do obrazu přinášejí silný emocionální náboj, neklid i vnitřní napětí, které má tendenci diváka silně „drapnout“, upoutat jeho pozornost a zasáhnout svým vyjádřením. Jak už napovídá název diplomové práce, po obsahové stránce se soubor věnoval vnitřním rozhovorům, dialogu, který mladá malířka přicházející o své jistoty a překračující brány svého dosavadní útočiště, vede sama se sebou a svým okolím. Osahává vlastní hranice, hledá samu sebe a svou přirozenost, na kterou útočí (byť nezáměrně) autorita učitele, školy, tlak očekávání i vlastní pochyby. V celém souboru tak sledujeme zápas, ale také poctivé hledání vlastní cesty pramenící z niterného poznání sebe sama. To, jak se tato cesta mladé autorce podařila, může zhodnotit každý sám, pokud se však ptáte po kurátorském pohledu, nabízím své zhodnocení v následujících řádcích.
V celém souboru je znát autorčino hledání, které se odehrává pod různými vlivy a jde cestou nové zkušenosti. V některých momentech je znát silná autorita vedení Vladimíra Vély, místy ještě příklon k dřívějšímu tvarosloví a experimentu s propojováním vrstev a stékáním barev, jež se v její tvorbě objevují už dříve. Experimentu, jenž ještě nemá konzistentní tvar a podobu potřebné vyzrálosti. Není ale přesně tohle nakonec poctivá cesta mladého tvůrce, možná všech tvůrců, kteří se vydali na cestu hledání? Mezi tím vším, jsem přesvědčena, že autorka nachází sama sebe. Téma vnitřního bezpečí prožívaného fyzicky až v útrobách pod žebry, která moc dobře ví, komu se úží dech a čí žaludek vibruje pod obavou, nervozitou či se stahuje úzkostí. Všechno však přebíjí obrovské množství energie a elán, odvaha mladého člověka, který nakonec jde světu vstříc, jde do světa. Energické barvy, kontrast, ze tmy skrze žebra prosvítající energie života, nádech, radost z pouhého bytí. Jistota tahů, jistota vyjádření je u tak mladého člověka nečekaná, až překvapivě, až dechberoucně. Na závěr se při odchodu do světa a balení pár švestek sesbíraných na konci studia sluší popřát šťastnou cestu. Leo, neztrať svůj směr, ať se ti vždy podaří najít správný krok na cestě vlastní tvorby. Nakročeno máš velmi dobře.

text: Markéta Hamzová