V posledních letech rozvíjí Pavlína Kvita soustředěně vlastní figurativní sochařský jazyk, v jehož středu stojí abstrahované zoomorfní nebo antropomorfní bytosti. Stylizované mýtické postavy strážců, válečníků a zvířecích fantómů vyrůstají z redukovaného, lapidárního a pevného sochařského tvaru, v němž se projevují příbuznost a inspirace z literárních předloh, archaického umění, modernistického sochařství, moorovské plastiky, archetypální tvorby sochařské generace skupiny Tvrdohlavých, subkulturních prvků a vlastní imaginace. Hravý postmoderní přístup, v němž se intuitivně prolínají různé předobrazy a tvary, vytváří svébytnou sochařskou formu, která se nám zdá povědomá, ale zároveň je nová a současná. V kontextu současného umění můžeme tvorbu Pavlíny Kvity vnímat v souladu se zájmem o rematerializaci a narativitu, které se obrací k zapomenutým prazákladním vrstvám, příběhům a kořenům naší lidské zkušenosti a paměti, aktualizující je pro dnešní postmediální a technologizovanou situaci. Práce Pavlíny Kvity v něm představuje osobitý umělecký názor zkoumající možnosti současné sochy jako osobního ale také obecně sdělného symbolu.

V mytologických příbězích a legendách mnoha archaických kultur byla červená zem spojena s představou stvoření světa a prvních lidí, posvátného sepětí s přírodou, hlubokým poutem s rodnou zemí a předky, uchovávající paměť a historii lidského pokolení, v níž se odehrává koloběh zrození a zániku. Červený pigment měl ochranné vlastnosti, odvracel zlé duchy a nemoci, používal se při rituálech, obřadech a pohřbech. V některých kulturách býval spojován s krví, životní silou a energií a červená země byla v této souvislosti matkou a dárkyní života.

Pro Pavlínu Kvitu se červený pigment spojený se symbolikou země stal výchozím bodem výstavy a spojujícím prvkem jednotlivých děl. Připravila pro ni soubor nových soch, kde vedle umělého kamene, acrystalu a betonu nově vyzkoušela také práci s hlínou. Spojení s půdou, zemí, představuje pro autorku moment fyzické i emoční stability a ukotvení. Patří k jejímu dlouhodobému zájmu o téma čtyř základních elementů - země, ohně, vody a vzduchu jako určujících životních sil.

Vedle hliněných objektů-bytostí, které vychází z motivu rhytonů, starověkých rituálních nádob s lidskými nebo zvířecími výjevy, se na výstavě objevuje několik bájných bytostí napůl zvířecích, lidských nebo neurčitě amorfních, jejichž symbolický význam umocňuje umístění na geometricky tvarovaných soklech na pomezí sochy a designu. Spojení soch s podstavou věnuje Pavlína Kvita zvláštní pozornost. Sokly nemají jen praktickou a podřadnou roli, ale reagují na dílo a podporují jeho vyznění, případně mezi nimi vzniká materiálové a tvarové napětí. Sochařské práce Pavlíny Kvity nejsou únikem do fantasy světa před krizemi současné společnosti. Jsou zpřítomněním sil, které jsou tu od pradávna, jen jsme jim možná zapomněli naslouchat a vnímat je.

text: Marika Svobodová