Enigmatické sochy a objekty Ondřeje Filípka (1993) můžeme chápat jako zhmotnění psychických stavů člověka. Navzdory iluzi nekonečného štěstí a svobody, kterou nás neustále zahlcují komunikační technologie, je realita našich každodenních životů velice křehká a nejistá. Ve světě válečných konfliktů a mnoha probíhajících či potenciálních krizí ztrácíme pevnou půdu pod nohama a uzavíráme se sami do sebe, do vlastního nitra jako jediného skutečně bezpečného prostoru. Člověk je ale celistvá bytost, jeho vnitřní i vnější stavy se navzájem prolínají a stav vědomí zanechává více či méně znatelné stopy i na vnější tělesné schránce. A právě nová morfologie, která vzniká jako stylizovaná extenze vnitřních stavů člověka, je hlavním tématem tvorby Ondřeje Filípka.

Výstavu, jež svým názvem akcentuje intuitivní způsob Filípkovy tvorby, pojal sochař jako místně specifickou instalaci, která prostupuje dvěma výstavními sály. Od abstraktních objektů vede pozornost diváka ke stylizovaným figurálním sochám, které ve své osamělosti působí jako statické monumenty, neschopné navázat mezi sebou jakýkoli vztah. Jako by figury byly stlačovány nějakými neznámými silami do uzavřené blokovité formy. Pnutí tvaru je místy dovedeno až na hranici snesitelnosti a přetlak a napětí soch jsou rozvíjeny i jejich materiálovým zpracováním. Dominantním materiálem výstavy je vosk, přírodní materiál, s jehož vlastnostmi a povahou se pojí řada afektivních reakcí. Jemné struktury, barva i vůně vosku nás svádí k doteku a aktivizují náš vlastní tělesný prožitek. Očima kloužeme po texturách, které se z povrchu figurálních soch přelévají do abstraktních reliéfů, evokujících nezformovanou plazmatickou hmotu nebo měkké tělesné tkáně. Reliéfy z volně modelovaných vrstev vosků rozechvívají prostor celé instalace jako blány napnuté v bubnech, které Filípek trýzní ve svých punkových kapelách.

Obě výrazové polohy Ondřeje Filípka, abstraktní i figurálně stylizovaná, se stýkají v ústředním horizontálním objektu, který již lidské tělo připomíná spíše vzdáleně. Filípek zde rozvíjí zneklidňující scénu, jejíž naléhavost zdůrazňují voskové reliéfy z obručí bubnů. Blány bubnů již přetlak nevydržely a praskly, místo nich se v obručích rýsuje zřetelný symbol první pomoci. Pod reliéfy tušíme ležící figuru, která se vzpíná a kroutí v křečovitých pozicích. Na několika místech je ostře přeťatá, jinde ale vnitřní síly organicky probublávají a derou se v podivných masách ven. Z dramatického zápasu jakoby mimoděk vyrůstá fragment skutečné rostliny, zalité voskovým hávem. S tímto prvkem, který se v tvorbě Ondřeje Filípka objevuje vůbec poprvé, vstupují do výstavy nové významy spjaté se silou přírody a schopností regenerace. Drama existence, vnímané jako pnutí mezi vnitřními a vnějšími silami, není ostatně v přírodě vyhrazeno pouze člověku, ale všemu živému.

Autor textu: Martina Mrázová


Virtuální prohlídka VI. výstavního čtyřbloku