Dana Sahánková
Až se kořeny s větvemi propletou
12.7.-29.9.2024
Kurátorka: Martina Mrázová
Zdědila jsem chatu. Jdu se na ni podívat. Je menší, dřevěná, uvnitř objevím pár soch. Jednou z nich je Horejcova kamenná socha schoulené sedící ženy ze Štvanice. Jsem mile překvapená, je to úplný poklad. Po roce se do chaty vracím a zjišťuji, že v chatě je spousta jakýchsi neznámých příbuzných, hemží se tu plno lidí i s dětmi, všude plno věcí. V tom zmatku ale nemohu najít svou sochu. Zoufale ji hledám, ale není tu. Dojde mi, že ji asi ukradly dvě ženy, kterým jsem tu před pár měsíci nabídla přespání. Rozpoznaly to nejcennější a vzaly si to s sebou.  (D. S.)

Se skupinou lidí s dětmi jdeme do lesa. Vtom se objeví obrovské zvíře, vypadá jako velký pravěký sob. Rozběhne se proti nám, tak tak uskočíme před jeho kopyty. Jediná možnost je vylézt nahoru na stromy. Z koruny stromu volám o pomoc. Jsme na hranici Francie a Ruska a vím, že za kopcem je ruská vesnice. Volám a doufám, že přijdou. Vidím do vesnice, jsou tam dřevěné chalupy se slaměnou střechou, lidé žijí jako v dávných dobách. Slyší mě, ale nereagují.  Volám anglicky, tak je jim to jedno.
Ocitám se před vesnicí.  Na rozdíl od ostatních váhám, zda do ní vkročit. Zahlédnu ale nádherného srnečka, jdu za ním a ten mě zavede přímo tam. Už to nejsem já, ale nějaká dívka, se kterou příběh prožívám. V tom slyším křik. Rozhlédnu se a vidím, že všichni z naší skupiny postupně umírají. Jejich těla ihned podléhají rozkladu a během pár chvil jsou z nich jen kostry. Jen já‑dívka zůstávám stále živá. Dojde mi, že z vesnice pocházím, proto jsem jako jediná hned nezemřela.
Přicházejí velcí a silní muži-bojovníci/nájezdníci v čele s velitelem vesnice a mají v úmyslu mě‑dívku zabít. Jsem pro ně z nějakého důvodu ohrožující. Kdysi dávno totiž vtrhli do vesnice a ovládli ji. Mnoho lidí vyhnali, povraždili a zabrali jejich domy, včetně toho, kde žila má‑dívčina rodina. Nyní jde o život mně‑dívce. Vysunu nůž z rukávu, prudce se rozběhnu a chci velitele bodnout. On také vytáhne nůž, je rychlejší a probodne mi ruku. Jeho nůž projde hřbetem skrz naskrz, přesto se mi pohyb podaří dokončit a vrazím mu ten svůj přímo do břicha. Umírá. V ten okamžik přestanou být nebezpeční i ostatní muži‑bojovníci.  
Vidím dívku, jak se vrací do domu po své rodině. Po letech, kdy v něm žil velitel se svými bojovníky, už nejde jen tak opravit. Musí ho zbourat a znovu postavit. Společně se svým mužem se pouští do práce.  (D. S.)

Velkoformátové kresby Dany Sahánkové (1984) jsou protkány fragmenty každodenní skutečnosti, snovými výjevy a útržky podvědomí, které se v průběhu tvorby pod jejíma rukama samovolně formují. Hledání výsledné podoby obrazů se odehrává na hranici vědomého aktu a podprahové intuitivní reakce autorky během dlouhého procesu zahušťování, zmnožování, překrývání a vrstvení motivů, které si někdy dokonce žádají přidání další podkladové plochy, aby mohly pokračovat ve svém dostředivém pohybu. 
Na obrazové ploše se to hemží florálními a zvířecími motivy a architektonickými prvky, mezi nimiž se občas objeví i postavy bez tváří, převzaté ze starých obrazů či soch. Skrumáž jednotlivin vyrůstajících ze zárodečné matérie tušových šrafur nespojuje žádné dominantní lineární vyprávění, které by bylo ukotveno v jednotném prostoru a čase. Namísto ohniskově ostrého vidění je naše pozornost neustále rozptylována množstvím zdánlivě nesouvisejících podnětů, znaků a víceznačných symbolů, které narušují přirozenou tendenci oka fixovat a totalizovat viděné a získávat nad vnímaným polem kontrolu. Sahánková nás však prostřednictvím svých motivů, vzájemně propojených „srstnatými“ strukturami tušových linií, vtahuje přímo do světa svých kreseb. Vymaňujeme se z role pouhého diváka, který obrazy sleduje z bezpečného odstupu, a noříme se spolu s autorkou do tajemných dimenzí ostrých tušových čar a rozmývaných akvarelových ploch jako do temných zákoutí lesa – ať už vlídného a uklidňujícího, nebo naopak hrozivě nebezpečného, plného číhajících divokých šelem. Proces percepce obrazů Dany Sahánkové tak může v určitém ohledu připomínat psychoanalytické postupy nebo aktivitu mozku, který se ve spánku snaží zpracovávat množství podnětů, abychom se s nimi mohli vyrovnat, vstřebat je a učinit součástí složité mozaiky nás samotných. 
Obrazy Dany Sahánkové neposkytují žádné jednoduché odpovědi. Architektonické prvky sem sice vnáší ozvuk racionálních systémů geometrie a perspektivy, než ale stihnou bezhraniční prostor kreseb zcela domestikovat a orámovat, jsou vzápětí opět zrušeny a popřeny. Kresbám naopak vládnou organické principy růstu a transformace, které sem vnáší vířivý pohyb kresebných linií, připomínajících strukturu zvířecí srsti. Motiv „osrstění“, který je pro tvorbu autorky již řadu let charakteristický, prorůstá zvířaty, lidmi i architekturou, zkrátka vším, co nás bezprostředně obklopuje. Není to tedy jen estetický prvek ozvláštnění, ale nosný a životodárný princip, který koresponduje s holistickou představou světa jako jediného propojeného organismu. Hraniční linie mezi já a světem tak v kresbách Dany Sahánkové zůstává dráždivě prostupná.

Autor textu: Martina Mrázová


Virtuální prohlídka VI. výstavního čtyřbloku

Až se kořeny s větvemi propletou
Až se kořeny s větvemi propletou
Až se kořeny s větvemi propletou
Až se kořeny s větvemi propletou
Až se kořeny s větvemi propletou
Až se kořeny s větvemi propletou

Tisk

P.S.:
Chcete vědět co je u nás nového? Přihlašte se k odběru NEWSLETTERU. Odběr můžete kdykoliv zrušit.
Otevírací doba: Čtvrtek: 17:30 - 20:00, Sobota: 13.00 - 18.00, Neděle: 13.00 - 17.00

FB   IG