Betonové sochy Sabiny Knetlové vznikají tradičními sochařskými postupy, směřují však od popisnosti ke stylizačním principům, které mají postihnout především situovanost figury. Podstatné je její provázání s prostorem, na který zpravidla aktivně reaguje a tím se stává jeho součástí právě jako hybatel konkrétně rozehraného narativu. Autorka experimentuje s kontrasty plastických forem. Základním materiálem je jí beton vtlačovaný do sádrových forem, jehož povrch po odstranění kadlubu nechává syrově otevřený. Proti němu staví pružnost gumových hadic nebo strohost stavebních prefabrikátů. Kombinací těchto forem vzniká vnitřní kompoziční napětí díla. Zároveň je tu „tematizován“ i civilizační kontrast mezi sochařskou modelací tvaru a průmyslově vyráběnými elementy, tedy právě moment, který je rozhraním lidské přítomnosti jako gesta a lidské přítomnosti jako aktu sériové průmyslové výroby.
(Petr Vaňous)