Sochy Zsófie Keresztes působí na prahu virtuality a reality a spekulují o tom, jak se jeden svět rozšiřuje do druhého. Keresztes se zajímá o výsledná tekutá těla nebo avatary, tvary se posouvají, formy se hroutí; tělo, které se zrcadlí skrze touhu, bolest a empatii. Opakující se vizuální motiv, který se vine jejími díly, je sebezatracujícím aktem sdílení, často vyjádřeným na tělech spojených jako siamská dvojčata. Keresztesové sochy jsou zachyceny ve svých monumentálních vzájemných závislostech, přehrazeny svým touhám a svázány provazem nebo řetězem. Motiv kapky a žihadla ve tvaru slzy navlečený na obarveném laně pro ni působí jako symbol bolesti, soucitu a empatie zároveň. Ty druhé nejsou nikdy vyčleněné jevy, jsou empaticky recipovány a zrcadleny, protože neurologicky není rozdíl mezi tím, co cítí jeden, a tím, co cítí ostatní, jasný. Skleněné mozaiky, které se pro umělkyni staly charakteristickým materiálem, zrcadlí své okolí a stírají hranice niternosti a vnějšku, kde začínají Keresztesové nejednoznačná těla a kde začíná vyjednávání o konzumu, porážce a rekreaci.
Autor: Laura Windhager