(*1976, Brno) vystudoval figurativní sochařství v ateliéru Michala Gabriela na FaVU VUT v Brně a na VŠUP v Praze absolvoval stáž v Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera. Pravidelně vystavuje a věnuje se také intervencím a sochařským projektům do veřejného prostoru. V jeho podání se často jedná o nečekané materiály (papír, textilie, sklo, pryskyřice), které matou diváka a dovolují mu hledat nejen další významy, ale i humor a ironii v překvapujícím odkrývání. Upozorňuje na sebe svébytným přístupem k figurativnímu sochařství a využívá k jak netradiční materiály, tak i formy. Široký rozptyl sochařských technik a forem a jejich proměna je pro Martina Skalického, patřícího k nejzajímavějším autorům české scény, typická.
Skalického aktuální tvorba je založena na kombinaci měkkých, převážně textilních materiálů a sochařských forem běžně používaných v restaurátorské praxi při vytváření odlitků. Amorfní materiály fixované pryskyřicí přebírají jen hrubé rysy formy a pomocí bohatých textur lámou tvar sochy dovnitř. Skalický je původní profesí umělecký štukatér. Zná velmi dobře řemeslnou praxi odlévání kopií ze sochařských forem. Využitím forem v jeho umělecké tvorbě se tedy jeví jako poměrně logické, ale souvisí také s jeho postojem k životu a k umění. Sám Skalický říká, že umění je otevřené pole, ve kterém je možné pohybovat se svobodně všemi směry. Vytváří působivé parafráze, které s původním předmětem souvisejí jen volně, jako nejasná vzpomínka. Jeho tvorba, která se v posledních letech přelévá i do jiných materiálů, jako papír, karton a sklo, přirozeně spojuje duchovní hodnoty s ironickým nadhledem a společenskou kritikou. Skalického tvůrčí přístup v používání běžných hmot mu pomáhá rychle zachytit myšlenku a zformovat tvary. Pracuje i s tělesností, kdy s odkazem na tvorbu George Segala obaluje sebe nebo své modelky do papíru a lepící pásky. Tělo se pak od této vrstvy oddělí a zůstane prázdná skořepina, se kterou dál pracuje.
