Karolína Netolická

Patřila vždy mezi výrazné talenty atelieru a její doménou je kresba suchým pastelem na plátno. Devizou celého ateliéru je brilantní kresba a u Netolické navíc přistupuje smysl pro kolorismus, kresebná jistota a zručnost, schopnost výtvarného myšlení a vyjádření individuálních pocitů prostřednictvím bohatých fantazijních metafor. Karolína Netolická nemá problém s mnohovrstevnatými figurálními kompozicemi nebo zvířecími kompilacemi, zcela přirozeně inklinuje k velkému formátu. Karolína obdržela v roce 2022 Cenu kritiky za mladou malbu.

Netolická se ve svých velkoformátových kresbách suchým pastelem zaměřuje na problematiku vztahu člověka a přírody, kterou nejčastěji reflektuje skrze lidské či zvířecí tělo. Rozpory vznikající mezi člověkem a přírodou nastiňuje v momentě monologizace dialogu, kdy jedna strana nepojímá stranu druhou jako své "TY", ale staví se k ní pouze jako k objektovému "ONO". Lidské bytosti ukazuje jako permanentně tápající slepce, nomádsky se stěhující z místa na místo, s neschopností pobývat "mezi", věčně hledající, avšak nikdy nenacházející. Stávají se cizinci, kteří zažívají existenciální pocity odcizení či osamění ve svém vlastním prostředí. Jejich schopnosti dívat se na hvězdy skoro vymizely, básnická základna jejich obydlí byla odplavena rozvodněnou informační řekou.

Člověk v jejích obrazech není pouze odcizen přírodě, ale i člověku, tudíž i sobě samému. Stává se oddělenou, uzavřenou složkou, ponořenou do své vlastní individuality, hledící slepým pohledem s absencí očí ve tváři, jež má charakter bílé uniformní masky, zasazené do současného světa tekutosti, který má silně plastickou povahu. Tento svět přirovnává Netolická k nafukovacímu skákacímu hradu, jenž slouží k naprogramované, ticho, tajemství a kontemplaci postrádající institucionalizované zábavě, jejíž povaze je vlastní nejen rozřeďování lidské pozornosti, ale též narušování bytí k druhému.