Jeho umělecký výraz ovlivnila především sochařská výstava Giacoma Manzù, která se uskutečnila v roce 1973 v Belvederu, a také pop-artový umělec George Segal, který Kačera ovlivnil svými sádrovými odlitky – otisky ženského těla. Kvůli politicky se zhoršujícím poměrům po dvou letech přestoupil na obor restaurování kamenných plastik a sochařské produkce pod vedením prof. Antonína Nykla. Během studia byl v kontaktu s neoficiální uměleckou scénou, navštěvoval ateliéry a výstavy. V letech 1990 až 1994 působil na Akademii výtvarných umění jako odborný asistent prof. Jana Hendrycha a také spolupracoval na realizaci několika jeho soch. Právě Jan Hendrych, který byl Wagnerovým studentem, Jiřího Kačera nejvíce ovlivnil. Jiří Kačer tak svůj výtvarný projev formoval pod přímým i nepřímým vlivem těchto dvou výrazných osobností. Mezi lety 1981 a 1989 organizoval Jiří Kačer letní sochařská setkání v opukovém lomu v Přední Kopanině a po roce 1990 se zasadil o obnovení mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích. Byl také v roce 2019 kurátorem 26. výtvarného sympozia v Mikulově a od roku 1992 se sám účastnil řady domácích i zahraničních sympozií. V letech 1987, 1989 a 1991 se zúčastnil výstav Salon de Tokyo a v roce 2010 sympozia SmalArt ve Vítkovicích. Je autorem několika kopií barokních soch Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa, které nahradily původní sochařské originály. Některé barokní sochy těchto autorů také restauroval. V současnosti žije a pracuje v Praze a Hostivici, od roku 2004 je členem spolku Umělecká beseda. Jako autor pracuje především s povrchem a strukturou. V kameni vytváří tělové otisky. Ve figurálním pojetí jsou to například díla Marcela (1980–1981), Záda (1982) a Pieta (1985), v abstraktní rovině pak díla, která jsou záznamem přítomnosti člověka – Otisk v opuce (1985) a v pískovci (1997). Tímto způsobem se dostal k tvorbě, která připomíná otisky prehistorických zkamenělin nebo architektonických pozůstatků starověkých kultur. Propojením anorganických a organických struktur tak vznikla specifická díla, tzv. fragmenty, jejichž instalace připomíná prezentaci renesančních a historických náhrobků a fragmentů v lapidáriích. Mezi lety 1987 a 1989 se také věnoval medailérské tvorbě. Má za sebou řadu samostatných i skupinových výstav, mimo jiné v Japonsku, Londýně, Finsku a Berlíně. V posledních dekádách autor dál rozvíjí původní myšlenku a zpracování, Kačerova díla se vyznačují krystalickým povrchem, který může mít vzhled pravidelné geometrické struktury, mřížky s pravidelným rytmem, která u některých děl (fragmentů) kontrastují s neopracovanými částmi a původní strukturou kamenného bloku, což je aspekt vycházející z Wagnerova vlivu. Díla působí jako pradávné a nadčasové monumenty, pomníky dávných časů přetrvávajících staletí až do současnosti. V proměnlivém a nestálém světě působí jako z jiné civilizace, vesmíru nebo vzdálené kultury. Od roku 2014 se významně věnuje také tvorbě tzv. frotáží, kterými přenáší reliéfní strukturu různých plechů a smaltů na papír.
Autor: Markéta Hamzová