Dalibor Chatrný, klasik středoevropského neokonstruktivního umění, prozkoumal fyzický svět z mnoha různých úhlů, přemýšlel nad prostorem a zdáním, pracoval s literaturou, experimentoval se zvukem a hudbou. Nenechal se omezit hranicemi mezi uměním, vědou a filozofií. Poselstvím jeho tvorby je hledání a svoboda. Inspiruje, i když se na průzkumnou misi vydal už v polovině minulého století. Oslavit sté výročí narození je nejlepší výstavou, která soustředí umělce svobodně objevitelského typu. Vystaveným souborem prochází několik hlavních témat. Zvuk, iluze, koncept, jazykové hry se promítají do malby, kresby i nových médií. Někteří autoři sledují linku konkretismu, kdy umělecké dílo je nově vzniklým esteticky fascinujícím faktem, zamýšleným bez sentimentu a imprese, zaměřeným na moderního člověka. Naopak pro konceptuální umělce není hmotný artefakt zdaleka tak podstatný jako myšlenka, záměr. Mnozí pracují s jazykem geometrie, vycházejí z minimalistických tendencí a teorie spirituálního pole sjednocujícího svět idejí s fyzickým světem přírody. Zvláštní kapitolou je vztah vizuálního umění ke slovu, znaku, k jeho sémantickým a lingvistickým významům. Umění perspektivou Dalibora Chatrného je svobodný proces, je v něm prostor pro všechny autentické cesty, jež hledající tvůrce z dobrého důvodu zvolí. Krátká verze Nekonečného štěstí, jak nazval zvukovou sochu jeden z autorů, zvlnila a rozpohybovala prostor, v němž je všechno jinak. Na půdě vržou staré skříně (recyklovaný minimalismus), zpívají stopy bruslí v ledu. Zvuk hudby se chvěje uzamčen v partiturách, na strunu narazí tón gravitace. Má zvuk tvar? Jak zní trojúhelník?
Autor: Martina Vítková