Obrazy Petra Veselého odkazují na neurčité situace, objekty Tomáše Hlaviny neurčité situace vytváří. Svými lapidárními názvy jen matou, protože nikdy nejsou tím, čím jsou nazvány – chtělo by se je pojmenovat vodopádem slov, esejí, řetězcem referencí.
Dřevěná lať/tyč/klacek odkazuje na tektoniku našeho materiálního i sociálního života, na jeden z ustavujících prvků tlupy, komunity, civilizace – ploty, příbytky, nábytky, nástroje, zbraně. Plátno odkazuje k touze a potřebě zobrazit, otisknout se, sdělit dál. Deklarovat, že tento prostor je vymezen pro něco konkrétního, je vyčleněn z ostatního světa. A přesto sdělení obou autorů plují v prostoru jako papírové lodičky na jezeře. Neukotvují se v místě, pohybují se světem představivosti a referencí. Jejich dočasné zastavení ve výstavě Přibližná místa vytváří novou konkrétní referenci k mentálnímu putování všech, kteří se ocitnou přibližně na stejném místě.