Julius Reichel je živel známý intervencemi do veřejných prostorů a silným malířským gestem s prvky graffiti. Pro Pekelné sáně namaloval sérii hlav, očí, individualit. Věnoval se této práci během podzimu, kdy začal vést ateliér malby na pražské AVU. Stejný formát obrazů a námět by mohl naznačovat, že divokost a pestrost může být skrytá v druhém plánu, za tím, co umíme změřit a technicky popsat. Kontrast malířské nesvázanosti, jednotného formátu pláten a pečlivosti provedení gestických a zdánlivě nahodilých tahů si může návštěvník vychutnat, až když je mezi obrazy delší dobu. Stejně tak jako memy, hesla, zvuky, vzkazy posbírané na ulici – čím déle se procházíme stejným místem, tím více odhalujeme, že každé zákoutí města i krajiny má svá pravidla, zákonitosti a smysl pro celek světa – a také existenční význam pro jeho lokální obyvatele. Je obtížné najít princip, kterým autorovy vzkazy o světě a o něm samém předložit nezasvěcenému návštěvníkovi tak, abychom zjednodušením formy nezrazovali hutný a těkavý obsah. Možná bychom jakýmkoliv uspořádáním klamali, stavěli kulisy pro turisty, kteří na skok nakouknou do něčích autentických životů kdesi ve vzdálených zemích. A aby se turista cítil pohodlně a měl pocit, že za své cestovatelské úsilí a peníze dostal co chtěl, životy místních obyvatel na pár minut přeskládáme a nabízené pokrmy zbavíme všeho podezřelého koření. Tento text je uvozen autorovými odpověďmi na nejprostší otázku, jakou můžeme umělci položit, když stojíme před jeho dílem: a o čem to je? Poslední vzkaz přišel smskou, až když jsem ateliér opustil: Sorry bylo to rychlý ale mám peklo.


Foto: Zázraky nad mraky